|
Posledních dnů se slunečným počasím se dá využít k ledasčemu, (podzim 2004) někdo se ještě pokouší nachytat bronz a dohání tak tím to, co v létě nestihl a někdo se oddá krásám pěší turistiky, neboli outdoorovým aktivitám. My se rozhodli pro druhou variantu a zvolili jsme cestu do Špindlerova Mlýna (1). Potřebovali jsme modrou oblohu a nedotčenou přírodu pro otestování nového digitálního fotoaparátu.
Z harrachovského Rýžoviště (2)se vydáváme po silnici nahoru k chatě Dvoračky(3). Někdo dá přednost lanovce, ale ortodoxní turisti se nenechají zlákat a stejně jako my se vydají přes Ručičky k Dvoračkám.
Po zhruba pěti kilometrech asfaltové silnice jsme u jednoho ze záchytných bodů. Zadýchaní přemýšlíme před chatou nad možností občerstvení. Nakonec vítězí vidina útulné restaurace, propečených housek a dršťkové polévky. Posilněni se vydáváme dál na Růženčinu zahrádku (4) (na rozcestí nad Dvoračkami se dáte vlevo do kopce), s mírně zalehnutýma ušima a zrychleným dechem se dostáváme do nadmořské výšky přes 1.300m.n.m. Po krátkém odpočinku, kterého využíváme k focení se vydáváme dál k Labské boudě (5). Čekali jsme sníh, ale místo něj nás čekala Pančavská louka (6) zahalená do podzimních barev. Cestou k betonovému monstru, kterému tu všichni říkají Labská bouda potkáváme pozůstatky pohraničního opevnění (bunkry typu Řopík (7)).
Po 20 minutách chůze první zónou národního parku žasneme co je v nejchráněnější krajině možné, asfaltovou silnici jako pozůstatek totalitních časů bychom ještě pochopili, ale že se po nich místo cyklistů prohání V3S a terénní auta to už nám hlavy neberou, s těmito úvahami jsme konečně u Labské boudy, kde se rozhodujeme o dalším cíli naší cesty, buď hned dolů, nebo ještě k prameni naší nejdelší řeky. To si nesmíme nechat ujít - pramen Labe (8), někteří z nás to místo znají, někdo si ho pamatuje ze školních výletů, ale když už jsme tu, tak musíme vidět všechno. U pramene je pořád vše při starém, zeď s erby měst, mezi kterými se proplétá železně vyvedené Labe se všemi důležitými přítoky. Po krátké zastávce se otáčíme a míříme do Labského dolu(9). Opatrnou chůzí (kameny jsou mokré a svah příkrý) sestupujeme k Labskému vodopádu (10). Mezi vodou omletými kameny zurčí Labe a šum vody se vznáší nad celým údolím. Člověk by tu vydržel snad celý den a zasněně poslouchal, jenže to není náš případ. My musíme dál, protože nás čeká ještě velký kus cesty. Po nějaké chvíli se pěšina stáčí přímo proti Pančavskému vodopádu (11)(či spíše kaskádě) a skalnímu masivu, který jakoby držel celé hřebeny u Labské pohromadě.
Sem tam kolem nás projde nějaký turista. Snad jen to narušuje iluzi osamocení a divočiny. Všude jsou holé pahýly stromů a popadané kmeny v lese, to vše ještě umocňují meandry řeky v údolí. Tahle idyla však netrvá dlouho, doháníme a rychle předbíháme cizojazyčně mluvící turisty, kteří hlučně sestupují do údolí. Cesta z Labského dolu končí a my se dostáváme na asfaltku s prozaickým názvem Buď fit, jsme z kopce unavení, nohy žijí vlastním životem naklepávadla, ale časový limit Buď fitky nás tlačí dál (jedná se totiž o cestu na které si každý může změřit svoji fyzickou kondici - přijde nám že i tu psychickou), sláva tři kilometry cesty jsou za námi a stojíme pod dolní stanicí lanovky na Medvědín. Už nám jen stačí projít městem a přes Bedřichov do Horních Míseček (12).
Vorel ještě neví co ho čeká, protože tenhle výlet se mnou absolvuje poprvé, ale já vím, že tam o kus dál číhají už jen zákeřné kopce. Ten první přichází jak blesk z čistého nebe. Ač fouká ledový vítr potíme se jak v sauně a funíme jak při maratónu. Jak dlouho bude tohle ještě trvat? Než nám tyhle otázky proběhnou hlavou stojíme u apartmánů na Horních Mísečkách (to se ty lidi zbláznily? Chtějí tu z toho udělat ubytovnu lufťáků?) a míříme do Kotle (13). Po krátké cestě z kopce už zase supíme do oblak.
Mezi tím slunce zapadlo a všechno se propadlo do šedivého odstínu tmy, chtělo by to měsíc, aby vylezl na noční oblohu a kapku nám pomohl, jenže tohle přání asi zůstane nevyslyšené. Každou chvíli zakopneme o šutr a s hlasitým ulevením (většinou slovo od k) jdeme dál. Konečně se zpoza zatáčky vynoří odpočívadlo se stolem a bytelnými lavicemi, které nás lákají k chvilkovému oddychu. Kdyby bylo ještě světlo vydrželi bychom déle, ale máme obavy z kamenů, které zákeřně vykukují z cesty a proto vyrážíme na poslední úsek k Dvoračkám. Od odpočívadla je to již jenom kousek k nejtěžší části, která je směsicí horské cesty s kamenitou pěšinou a schody, které snad neubývají. Ještě serpentiny,které se proplétají mezi pokřivenými břízkami a smrky, krátký úsek do kopce tmavým lesem a už bychom měli vidět mezi stromy světla Dvoraček. To je snad nekonečný ku..a slyším za zády a sám si myslím totéž. Vidím se už totiž zase v teplé místnosti se zlatavým mokem. Dvoračky, konečně si zde můžeme dát delší pauzu před posledním úsekem našeho ,,prima" výletu. Ale ani tady nemají otevřeno non stop a tak musíme jít dál do Harrachova.
Chůze z kopce je snad ještě horší než do kopce, jenže přírodě člověk neporučí a gravitaci neošálí a nic jiného nám nezbývá. Tmavým lesem, s hvězdnou oblohou a svítícím měsícem (konečně se to trochu protrhlo a měsíc vylezl sláva!) nad hlavou se jde přece jenom lépe. Optimismus je na místě, protože se tělo ozvalo a nejdřív začaly protestovat chodidla a pak bolest lýtek, pak že je chůze nejzdravějším sportem... Nad tímhle vším přemýšlíme nahlas, aby cesta utekla co nejrychleji a opravdu už jsme U Zátiší a odtud je to už jen kousek do vyhřáté postele.
A hodnocení na závěr? Tohle je jen připomínka toho, jak to vypadá, když se vydáte na celodenní horskou túru až v 11:00, proto vřele doporučuji buď hnát jak olympijský chodec, nebo vyrazit kolem 8:00. Věřím jen, že se nikdo z vás nepolekal, ta cesta není zas tak strašná, při troše fyzické kondice a zastávkám se to dá zvládnout. Na tomhle výletě nemůžete zabloudit. Vše je výborně značeno, stačí jen číst rozcestníky a pak sledovat zvolenou barvu značky. Celkem trasa měří něco kolem 36 kilometrů a při dobrých podmínkách by vám měla zabrat 7-8 hodin chůze.
Dojmy z trasy, článek a fotografie pro Vás připravili: Dvořáček Jiří - článek Vorel Tomáš - fotografie Oba luf´táci pracující v Harrachově dvoracek.jirka@post.cz
|
Trocha reálií:
|
|
1) Špindlerův Mlýn - 718m.n.m., původní část hornické osady Sv.
Petra, připomínaná již v 15. století. Název vznikl kolem roku 1793.
Od r. 1961 má statut města
2) Rýžoviště - místní část Harrachova, původně hornická a sklářská
osada (rýžování zlata v Ryzím potoce)
3) Dvoračky - bouda pro chov dobytka, založena před r. 1688 jako
jedna z rokytenských dvorských bud. Původní bouda vyhořela roku
1893, potom přestavěna pro účely turistického ruchu, dnes jedna
z nejznámějších bud v Krkonoších
4) Růžinčina zahrádka - kamenný val okrouhlého půdorysu, bez známého
původu, jižně Kotelská louka, kde stávala Kotelská bouda z konce
17. století, vyhořela r. 1910
5) Labská bouda - Horský hotel na okraji Labské louky. Od roku 1830
zde byla jednoduchá bouda, kterou v roce 1877 získal jilemnický
velkostatek a z iniciativy hraběte Jana Harracha byl na jejím místě
v letech 1887 - 89 postaven nový objekt. Po předchozím požáru 6.11.1965
byla v roce 1969 zahájena stavba současného hotelu
6) Pančavská louka - severský typ rašeliniště o maximální hloubce
3,5m a zbytky původní ledovcové květeny (ostřice tuhá, ostružník
moruška, vrba laponská aj.)
7) Řopík - je nejrozšířenějším objektem vzoru 37. Jedná se o dvousřílnovou
pevnůstku, její zbraně působily do boků. Posádku tvořilo 7 osob.
Plánované náklady na výstavbu jednoho řopíku činily 72.000,- a to
včetně vnitřního vybavení, avšak beze zbraní a munice
8) Labe - největší česká řeka pramenící na Labské louce v nadmořské
výšce 1386 m.n.m., je 1154km dlouhá
9) Labský důl - horské údolí ledovcového původu, první přírodní
reservace v Krkonoších zřízená hrabětem Harrachem v roce 1904 pod
názvem Strmá stráň, dolem protéká Labe, přírodní reservace s alpskými
loučkami, porosty smrků, kosodřeviny, rašeliništi i prameništi,
roste tu řada vzácných rostlin
10) Labský vodopád - spadá od Labské boudy, Labskou roklí do Labského
dolu, je 50m vysoká a dále pak po kamenech dalších 250m až na dno
dolu, v minuilosti býval vodopád mohutnější a to díky majiteli Labské
boudy J. Šírovi, který nad vodopádem roku 1859 zbudoval nádrž ze
které pouštěl vodu turistům, dnes má vodopád spíše kaskádovitý charakter
11) Pančavský vodopád - nejvyšší stupňovitě spadající vodopád Labského
dolu 140m
12) Horní Mísečky - založeny r. 1642 jako osada dřevařů a horníků
13) Kotel - neboli Kokrháč, dominující svorový vrchol 1435m.n.m.,
na jihovýchodních a východních svazích Velká kotelní jáma a Malá
kotelní jáma, typické ledovcové kary se zbytky morén a vzácnou květenou
(sasanka narcisokvětá, hvozdík pyšný, lilie zlatohlávek, lomikámen
vstřícnolistý, aj.)
Zdroj: www.řopík.cz
Turistická mapa Krkonoš (3. vydání, aktualizovaný dotisk 2003)
www.jablonec-krkonose.cz
|
|
DH
|