Zpět      Tisk     Všechny články

Zimní výlet v roce 1900

7.3.2006 v 12:19

Kniha Krkonoše v zimě náleží do pokladnice krkonošské literatury. Vyšla roku 1901 jako vůbec první dílo s tematikou zimních Krkonoš. Slezský autor Berthold Lessenthin († 1919) v ní shrnul především vlastní zkušenosti z mnoha zimních pobytů v horách, zachytil podrobně počátky krkonošské zimní turistiky i historii hřebenových bud s mnoha podrobnostmi ze života boudařů. Z knihy vyjímám líčení jednoho z mnoha zimních výletů.

… Sice slunečně, ale ne beznadějně proběhly dopolední hodiny 11. ledna. Trůníc na vlněnou dekou pokryté bedně, užíval jsem si ze saní, které táhl zdatný hnědák Lehké mlhy táhly nad Sněžkou, aniž by zahalovaly boudy na jejím vrcholu.

Za lehká mračna zapadlé slunce pozlatilo posledními paprsky okna hostince „U kotle“ na Horních Mísečkách, zatímco na vrcholech hřebene se válely mlhy. Ucházející dřevařská cesta vedla nás vzhůru na hřeben Krkonoše, který mlhy zahalovaly stále hustěji a hustěji. „Dobrák“ měsíc plul nejen tiše, ale také jakoby zastřen závojem, večerními oblaky. Byť z jiných důvodů, věřím, že Reinecke Fuchs neměl zcela nepravdu, když řekl: „Shledávám, že v noci je cestování nebezpečné.“ Je třeba naši schopnost vidění napínat na nejvyšší míru, abychom, ostatně dobře, avšak v tomto případě daleko postavené tyče, vzdálené od sebe 20 metrů, zvláště při změně směru cesty, rozeznali.

K tomu hluboký sníh beze stop. Skoro nekonečně se táhla cesta, uplynuly dobré čtyři hodiny od chvíle, kdy jsme opustili Horní Mísečky a po ne právě rovné cestě jsme v pokročilé desáté večerní hodině dosáhli nejblíže ležícího přístřeší – Labské boudy. Plášť proměnila námraza v hladký ledový krunýř, bílý vous jinovatka prodloužila snad o polovinu. Působení železných kamen v mé ložnici bylo pouze morální. Teplota v pokoji zůstávala trvale dva stupně pod bodem mrazu. Zatopení bránila jinovatka uvnitř pokrývající komín. Jediným efektem byl by jen kouř, ale žádné teplo.

Také tuto zimu byla Labská bouda navštívena jako obvykle, teprve na nový rok se zde ubytovali tři pánové a jedna dáma z Liberce. Časy, kdy se objevení turistů na Labské boudě pokládalo za událost, jsou již překonanou představou.

Přesto, že jsme měli sněžnice, bořili jsme se hluboko do sypkého sněhu, když jsme ráno 12. ledna, sledujíc zimním strážcem Labské boudy pečlivě zastrkané tyče, směřovali k hřebenové cestě, kterou jsme dosáhli na západním svahu Violíku. Až k Vosecké boudě byla díky ledu každodenně na saních dováženému do Boudy u Sněžných jam z Hraniční louky ze sedla mezi Lubochem a Jínonošem, ve znamenitém stavu. Výška sněhu na jižních úbočích hor byla výrazně silnější než na severní straně hor. Uplynulo asi tři čtvrtě hodiny, než jsme – opět na sněžnicích – po sněhu, nebo spíše sněhem hlubokým jeden až jeden a půl metru došli z Vosecké boudy na dřevařskou dráhu, která dovolila do údolí Mumlavy atraktivní použití saní. Údolí Mumlavy ve své dolní části nabízí velmi pozvolný spád, takže ani nejlepší sanice neumožňuje saním, aby hladce klouzaly. Navzdory tomu pobyt v Novém Světě až do odjezdu pošty do Szklarské Poręby nám, po delším poledním klidu v hotelu Krakonoš, poskytl dostatek příležitosti zhlédnout pamětihodnosti místa – sklad sklárny hraběte Harracha, jejíž výrobky byly zastoupeny i na pařížské světové výstavě, hraběcí letohrádek na výšině uprostřed překrásného přírodního parku a za deset minut od Krakonoše dosažitelný ústav pro chov pstruhů. Ústav založený roku 1873 v rozměrné budově sestává ze třiceti dvou líhní s bohatým přítokem a odtokem vody.

Novosvětská rybárna dodá krkonošským potokům ročně čtyřicet až padesát tisíc mladých pstruhů.

Podlouhlá, na sanicích postavená dřevěná bedna, překlenutá na způsob tunelu do výšky asi jednoho metru lněnou plachtou, dopravní prostředek silně připomínající cikánskou káru, stál při našem návratu z obhlídky před „Krakonošem“. Tento povoz, jak černě na žlutém stálo ke čtení, byla „c. k. Pošta Nový Svět“. Ostatně nebylo zapotřebí mnoha slov a skutečných pobídnutí, aby český řidič ořů, neoznačený žádným vnějším znakem důstojnosti postiliona, udržel oba silné šimly v rychlém kroku. Hlavní silnice Nový Svět – Szklarská Poręba je pravým eldorádem pro sáňkařský sport a také pro státní silniční pokladnu. Sedm měsíců v roce, od listopadu do května, jezdí po této silnici saně, sedm měsíců šetří bohatá, vozovku zakrývající vrstva sněhu, státní silniční pokladně náklady na údržbu. Sněhový pluh, tažený osmi až dvanácti koňmi, zde má stále co dělat.

Naše rohačky jely jako přívěs za poštovními saněmi v přátelském společenství se sportovními sáňkami našeho spolucestujícího, jednoho pruského listonoše, který po donášce dopisů – zčásti pěšky, zčásti na saních – do vzdálených sídlišť Jizerských hor, Mýtin a Jizerky, se vracel do výchozí stanice, poštovního úřadu ve Szklarské Porębě. Přesně o sedmé hodině vystoupili jsme, po dvouhodinové jízdě, u Josefiny hutě, z tunelu c. k. poštovních saní. O deváté hodině svítila nám vstříc, zalita přívětivě zářícím svitem měsíce, Nová Slezská bouda…

Z originálu Riesengebirge im Winter, vydaného nakladatelstvím Schlesische Buchdruckerei ve Vratislavi r. 1901, přeložili M. a M. Bartošovi

 

 

[ dh ] zdroj: Časopis:Krkonoše Jizerské hory

 

Fotosoutěž

Nahoru Všechny články Hledat v aktualitách RSS